Rozdíl mezi  všedávajícím prostředím v děloze a místem v náručí je obrovský, ale dítě je na tento velký skok připraveno. Na co ale připraveno není, je jakýkoliv větší skok, ať už skok do ničeho, ne-života, pojízdné postýlky z plexiskla, košíku vystlaného látkou, bez pohybu, bez zvuku, vůně či pocitu života. Násilné přetržení kontinua matky – dítě, které se vytvářelo během života v děloze, může zcela pochopitelně způsobit depresi matky, stejně tak jako utrpení novorozence. Každý koneček nervů jeho čerstvě obnažené kůže dychtí po očekávaném objetí, celé jeho bytí, podstata toho, čím je, touží po náruči. Po miliony let maminky miminko od okamžiku porodu objímaly. To, že miminka v několika stovkách minulých generací byla o tento nadevše důležitý zážitek ochuzena, nic nemění na očekávání každého nového miminka, že ONO určitě na správném místě bude.

Novorozenec je často po porodu zabalen do suché látky bez života. Někdo ho strčí do vozíčku, a ať pláče, jak pláče, je ponechán v tomto očistci, ve kterém se vůbec nehýbe, poprvé v celém jeho životě v děloze, jediné zvuky , které slyší, je jeho pláč, slyší jej poprvé. Pláče a pláče, jeho plíce, nenavyklé na vzduch, jsou roztahovány zoufalstvím srdce. Nikdo nepřichází. Pláče dál, nakonec vysílením usne. Vzbudí se uprostřed nepochopitelného ticha. Nic se nehýbe. Miminko křičí. Hoří nesnesitelnou touhou po doteku. Pak naslouchá, otevírá a svírá  své pěstičky, otáčí hlavou ze strany na stranu, nic nepomáhá. Najednou ho někdo zvedá. Jeho očekávání se začne naplňovat. Mokrá plena je pryč. Úleva. Živé ruce se dotýkají jeho pokožky. Všechna muka, která si prožilo, jsou pryč. Odpočívá v náruči. Chuť a povrch prsu je tu, teplé mléko proudí do jeho toužebných úst. Je slyšet tlukot srdce, který měl být celou dobu jeho pojítkem, ujištěním, návazností na dělohu. Jeho slabý zrak vnímá pohyb, zvuk hlasu je ten správný. Miminko pije a když je nasyceno, usíná. Když se probudí, je v pekle. Na nic si nevzpomíná, nemá žádnou naději, žádná myšlenka mu do tohoto čirého očistce nepřináší potěšení z návštěvy u mámy. Tak plynou hodiny, dny a noci. Miminko pláče , unaví se, spí.Když jde miminko k mámě domů, tak doma to není jiné jako v porodnici, miminko tráví bdění v toužení, v nedostatku, v nekončícím čekání na správnost, která má zaplnit tu tichou prázdnotu. Matka narovná miminku košilku a přikryje ho prošívanou dečkou. Na ničem nešetřila, pokoj je perfektní. Nakloní se, políbí dítě a odchází. Matka opatrně zavře dveře.Vyhlásila mu válku.Její vůle musí zvítězit nad jeho. Přes dveře slyší něco, co se podobá mučení. Její kontinuum to jako takové chápe.Příroda by tak silné signály nepoužila, pokud by se o mučení nejednalo. Matka zaváhá, její srdce to táhne k miminku, ale musí odolat a jít svou cestou. Vždyť ho právě nakrmila a přebalila. Je si jistá, že mu opravdu NIC nechybí, a proto ho nechá plakat až do vyčerpání. Miminko ochuzené o náruč se snaží ulevit postupně svým mukám. Kope nožičkama ze všech sil, aby zmírnilo dychtění své kůže, mává ručičkama, otáčí hlavičkou, aby zastřelo své smysly, napíná tělíčko, propíná se do luku, aby tomu pocitu uniklo. Jistou útěchu nachází ve svém palečku, aby se zaplnila ta nesnesitlená prázdnota, věčná samota. Chybějící zážitky z fáze v náruči a z toho plynoucí pocit odcizení tam, kde by měl být základní pocit jistoty, podmiňující a ovlivňující všechno, co jednou z miminka bude. Od nekontinuální matky se nedá osvobodit. Touha po ní zůstane. Proto se dítě neumí od matky osamostatnit.

Když se naši předci ještě pohybovali po všech čtyřech a měli chlupy, bylo to miminko, které se drželo srsti a udržovalo spojení matka – dítě. Závisel na tom jeho život. Jak jsme postupně ztráceli ochlupení a postavili se na zadní, stalo se udržování tohoto spojení úlohou matky. Miminko má niterní potřebu být v náručí a nic na tom nemění fakt, že se v poslední době na některých místech světa prohlašuje, že to není matčina zodpovědost, že si může vybrat, zda miminko nosit bude nebo ne. Miminko výběr nemá.

(Úryvek z knihy J.Liedlohoffové – Koncept kontinua)

O Anna Kohutová

Jmenuji se Anna Kohutová, jsem vdaná a mám tři děti. Vystudovala jsem střední zdravotnickou školu v Olomouci - obor porodní asistentka. Dále jsem absolvovala pomaturitní specializační studium v oboru porodní asistentka( IDVPZ-Brno). Každoročně se v rámci dalšího vzdělávání účastním různých odborných konferencí a seminářů. Přednáším na základních školách o dospívání a plánovaném rodičovství.